Pověst o Drachenburgu a Černé Opavě
Na skále nad Černou Opavou stával dřevěný hraniční hrádek. Ještě dnes tam najdete zbytky valů a opevnění. Pro kupce byl záštitou a místem odpočinku na cestě z Olomouce přes Dvorce a Zlaté Hory k Vratislavi a dál na sever.
Na hrádku sídlil starý kníže. Jeho jméno se ztratilo s časem. Vládl horníkům, kovářům, dřevorubcům, lovcům a pastýřům. Dole u řeky byly hutě a kovárny, v nichž se z vytaveného železa kovala rádla a kuly meče.Po horách byly uhlířské mýtiny s dýmajícími milíří, sem tam narazil chodec na dřevěné uhlířské či lovecké chatrče.Poddaných měl kníže nemnoho. Rolí tenkrát ještě v horách nebylo a každá trocha mouky se musela dovážet z úrodnějších končin. Nežilo se tu lehce,ale ti,kteří se zde usadili,milovali tento zapadlý hornatý lesní kout jako žádný jiný kraj.
Stáří knížete nebylo radostné. Trápily ho nemoci a už ani z hradu nevycházel. Sedával často u okna ve věži a hleděl do údolí, jímž protékala říčka čistá jako dětské oko, hravá jako malá medvíďata, bystrá jako tenkonohá srnčí zvěř, zlá jen o jarní či podzimní povodni.Žena zemřela knížeti už dávno. Zůstala po ní jen dcerka Pavla, černovlasá a černooká krasavice, která jako by ani dívkou nebyla. Celé dny a noci se toulala pralesem, s lukem, krátkým oštěpem a s loveckou sekyrkou za pasem. Jen starý Tomáš, věrný lovčí a psovod,byli se smečkou psů druhy jejich loveckých toulek.Pavla byla rychlejší než mladý jelen, odvážnější než medvědice a štíhlá jako horský jasan. Její oči byly klidné a laskavé, hluboké jako předjitřní spánek čistého člověka, jako noční studánka plná hvězd.
Lovila všechnu zvěř, medvěda i rysa, vlka i lišku, jelena i srnce, kunu i vydru, ale nejraději vyhledávala opatrného tetřeva, tokajícího tetřívka, zvědavého jeřábka a jarní sluku. Málo kdy minul její šíp svůj cíl. Lovila i pernaté dravce, jen orla, vševědoucího a vševidoucího letce nechávala s pokojem.
Jednou se vracela z jarního lovu mrzutá a unavená. Potkala se s medvědem. Snad právě vstal ze zimního spánku. Byl hladový a neurvalý a odnášel některému uhlíři kozu. Ještě mečela a bránila se mu. Pavla ho minula oštěpem a potom i šípem. Psi se vrhli za medvědem, ale ten jediným kousnutím zabil kozičku a rychlým klusem zmizel v houštinách pronásledován ještě dlouho psy a jejich zlobným štěkotem. V houštině došlo k zápasu, ozvalo se bolestné kňučení, potom zápas utichl a smečka se zmenšila o dva psy.
Tím však den neskončil. Byl doprovázen zlými zprávami ještě doma. V otcově jizbě ve věži stanul téhož dne rusobradý kupec, který se na hrádku zastavoval pravidelně už dlouhá desetiletí. Přicházel z Vratislavi a vyprávěl, jaké zděšení panuje ve městě. Došly zprávy, že od východu se valí hordy nájezdníků. Všichni jsou na koních a je jich jako letních komárů nad bažinami, mají celá hejna orlů vycvičených k boji a ptáky drásající oči bojovníkům i jejich koním. Prý už jsou v zemi také přední hlídky,taje-mě se potulující nocemi. Podivní cizinci zapalují vesnice a vraždí vše živé. Loupí a odvádějí do otroctví mladé a silné.
Kníže příliš poděšenému kupci nevěřil, ale bylo mu divné, že se vrací bez zboží a koní jen s několika svými lidmi. Také své otroky lacino prodal jen aby rychle unikl z kraje ohroženého válkou. Stejně se jim postaví,mínil kníže:,,porazí je a vyženou ze země.“A kupec přisvědčoval ,,postaví co by nepostavili,však co je jen knížat a jiných šlechticů. A sám král i císař sbírají vojska. A český král jim bude velet, tak se povídá“. K nám do hor se neodváží a jestli přijdou, už nenajdou cesty zpět. Dodala pozorně naslouchající Pavla. Se svítáním se vydal kupec k jihu.
To jaro bylo časné a teplé. Protože kupcovy zprávy potvrdili a do-plnili další prchající, dal kníže svolat své lidi. Všechny je vyzbrojil a postavil hlídky na hraniční hřebeny aby ohněm či dýmem dali zavčas znamení, kdyby bylo zapotřebí.
Potom hrádkem prošli bruntálští ozbrojenci. Vyprávěli jak na Krnov táhne veliké vojsko rakouského knížete Jindřicha, že také český král už je na pochodu a v jeho vojsku jsou i císařští Němci. Krátce poté,16 dubna 1241 začali přibíhat první utečenci z prohrané bitvy.Bylo to na dobrém poli u Lehnice. Pole prý je veliké a přece jen plné padlých, potoky jsou krvavě rudé. Mnoho vznešených a dobrých lidí tam zahynulo. Na hory a doliny padly teskné časy.
Hlídky na hraničních horách byly zesíleny, hlavní cesta byla na několika místech zarubaná, brána hrádku zesílena. Ženy a děti, dobytek a cenné věci byly ukryty v zapadlých horských údolích. Jen Pavla zůstala s muži aby bojovala.
Jednou v podvečer zatloukl na hradní bránu šikmooký cizinec. Kolem něho tlupa podivně oblečených jezdců. Nikdo nevěděl, jak nepozorovaně proklouzli hraničními hlídkami. Vůdci sedě na rameni sokol se zlatou čepičkou na hlavě.
Když Pavla vystoupila na hradby nad bránou, poklonil se cizinec až k zemi a volal vzhůru hrdelním hlasem,,Vznešená, krásná. Slyšeli jsme už dříve o tvé kráse. V pokoji a míru jsme proto došli. Dary ti neseme a poselství, dej nám otevřít bránu!“Jděte si po svých! Nechci vaše dary. Ne-potřebuji je,“odmítala je Pavla. Zvítězili jsme ve veliké bitvě. Náš vládce je nyní i tvým vládcem. Uvaž,krasavice! Jdeme s darem a mírem. Odejděte, chcete-li vůbec. Jsme dost silní abychom vás porazili. Vaše kosti roztahají vlci po horách volala Pavla. Náš vládce nás poslal abychom se ti, vznešená poklonili. Tak nám nakázal před odchodem, vyjednával cizinec. Kdo vlastně je tvým pánem a vládcem, neslyšela jsem jeho jméno, odvětila Pavla. Je vládcem nad všemi králi a císaři. Jeho země nemá začátku ani konce. U moře začíná a u moře končí. Jeho pohyb znamená život nebo smrt tisíců.Kde sídlí?
Jeho sídlem je celá země. Kde stojí jeho stan,tam je střed světa. Tam kde se pase jeho bílý kůň, tam i slunce v poledne zastavuje. Jeho poklady nelze spočítat. Jména nemá a má jich tisíce. My mu říkáme ve své řeči Meč boží.
,,Pyšný je váš vládce,“odmítla chlubné řeči Pavla, ,,také vám by neškodilo více skromnosti. Avšak také my na horách milujeme svou vlast.
Její krásy nikdo neozpívá. A je to naše domovina. Nebažíme po cizím,ale své nedáme. Před nikým neskloníme dobrovolně svou hlavu.Ani před tím,kdo má tisíce koní a tisíce lidí a chce nám poroučet. Toto jsou naše hory a pokud teče krev v našich žilách,pokud udržíme meč a luk,do té doby se budeme za ně bít. Odejděte po svých!“
Cizinci odešli z dostřelu luku a u potoka se utábořili na noc.založili oheň, postavili hlídku a čekali na ráno. Marně však starý kníže nabádal Pavlu, aby v noci s hradními ozbrojenci cizince přepadli a pobili.,,Přišlo by jich ještě více a těm bychom se pak neubránili,“namítala Pavla otci.
,,Neboj se otče,zakrátko odtáhnou po svých,“konejšila starce.,,Nevím,nevím dcerko, jen aby…Pobít cizáky! Kdybych mohl, sám bych na ně šel.
Odejdi do lesů, za našima!“Pavla odmítla. V časném ranním oparu viděla,že cizinci jsou již na nohou a v časném slunci loví s cvičený m sokolem na stráni proti hrádku. A nedalo jí lovkyni aby v doprovodu svých nevyšla.Chtěla od cizinců sokola koupit.,,Není na prodej,protože je tvůj.
Je to jeden z darů našeho vládce,“vysvětloval nejstarší z poslů a podával Pavle zlaté šperky na drahém rouchu.
,,Nepotřebuji vaše dary,“odmítla černovláska.,,Není-li sokol na prodej,nechci ho.“,,Jen zkus,“podával šikmooký kněžně koženou rukavici a když neodolala a oblékla si ji, usadil na ni sokola. Vyšli strání a když vzlétl první tetřev,zasvítily sokolu žluté dravčí oči, než mohl pták zmizet v korunách stromů, sokol ho dohnal a tetřev padl do borůvčí s rozbitou lebkou. Pavla se nemohla nabažit lovu,který ještě nepoznala. Odmítala napomínání svých průvodců a než se nadála, byli na horském hřebeni,
odkud byl výhled do severních rovin.
Od západu se přihnala první jarní bouře. Setmělo se a kraj posmutněl, vichr rozburácel koruny a větve stromů. Blesky šlehaly kolem dokola. Ukryli se pod staletými jedlemi. Když se bouře přehnala, hořel pod skalkou oheň a všichni společně si opékali ulovené ptáky.
Pokaždé, když Pavla poodešla od ohniště, plížil se za ní některý z cizinců.,,Je čas domů,“pobídla Pavla své když opět zasvítilo slunce.
,,Tam jsou vojska našeho vládce,“ukázal cizinec k severu, kde dýmalo tisíce hranic a kde dohořívaly v boji zapálené vesnice.,,Pojďme v ležení našeho vládce tě čekají, přijmou tě se všemi poctami. Ani vlásek ti nikdo nezkřiví!“
,,Nepojedu s vámi. Buďte zdrávi a přijdete-li někdy znovu k nám,
pak jen v dobrém, jako dnes,“loučila se Pavla.,,Naši žádost nelze odmítnout,“řekl cizinec tvrdě. ,,Buď půjdeš s námi dobrovolně a všechna knížata budou líbat tvou obuv,nebo…“ Pavla pochopila, že je daleko od domova, že se dala vylákat,že cizinci jsou početnější.,,Jsme unaveni, počkejme do rána, rozmyslím si to,“řekla.
Utábořili se, ale za celou noc se nenaskytla příležitost odejít.A proto nad ránem, za rozbřesku, dala Pavla svým lidem pokyn k útoku. Začal boj muže proti muži, boj o koně. Na každého z Pavlina průvodu připadli však dva cizí. Bojovali úporně. Na živu zůstala jen Pavla a dva členové její družiny. Kolik padlo cizinců nestačili spočítat, protože prchali zapomenutými zvěřími stezkami a nezastavili se až před branou rodného hrádku.
Ve chvíli, když čekali na otevření se shůry snesl sokol, který měl Pavlu za svou velitelku a sledoval její útěk domů. Tři dny byl pod hradem klid a vody v řece tekly pokojně. Čtvrtý den se objevili nepřátelé. V čele nesl jezdec na kopí hlavu toho, který měl přivést černookou krasavici Pavlu, kněžnu z hor. Hrádek byl obklíčen několika vlnami útočníků.
Dříve než začal boj, přijel vyjednavač a žádal aby vydali kněžnu a ostatní pak zůstanou na živu. Hradní studna pak bude po sám vrch naplněna zlatem. Každý knížecí člověk dostane darem koně a otroka. Nikdo mu na tyto návrhy neodpověděl a tak vzplanul boj.
Byl krvavý a nelítostný. Hradní příkopy se plnily padlými útočníky.
Avšak nastupovali stále noví a noví, obránci pozvolna zemdlévali. Nedostávalo se jim už ani kamenů a polen, aby je házeli útočníkům na hlavy.
Nebylo už vařící smůly a horké vody. Obránci již neměli sil,aby odstrkovali od hradeb žebříky. Ti co zůstali na živu,ustoupili proto do věže, aby se bránili. S nimi i Pavla.
Starý kníže vybídl bojovníky, aby odešli tajnou chodbou do lesů,
Ale nikdo mu nenaslouchal.,, Alespoň ty Pavlo děvče moje jediné. Ti proklatci odtáhnou, naši se vrátí, provdáš se za dobrého člověka.“Nedopověděl, Do věže se dral dým,útočníci ji podpálili. Pavla poslechla otce, prošla sklepením a chodbou pod zemí, aby vyšla nikým nepozorována na skalním ostrohu nad řekou. Viděla vysoko plápolající oheň rodného hrádku a slyšela nářek vítězů. Zvítězili a přesto prohráli, jejich pán jim přikázal, aby přivedli černou krasavici živou. Nepodařilo se jim to .Nikdo z obránců hrádku se nevzdal,nikdo nezůstal na živu.
Pavlino srdce bylo plné hoře a smutku. Brzy je však vystřídala svíravá zloba. V poledním slunci seděla na skále, nehybná jako sám kámen.
Viděla jak k severu táhnou naříkající vítězní nepřátelé. Nebyli by Pavlu na skále uviděli, byla dobře kryta maliním. Avšak uviděl ji sokol, Který poletoval nad hlučícím zástupem…Nadletěl a sedl si Pavle na rameno.A toho si všiml kterýsi z nájezdníků.
Obklíčili ji, přemlouvali, padali na kolena, vzpínali prosebně ruce. Pavlin život byl i jejich životem. Pak se pokusili hodit jí na šíji žíněný provaz. Pavla nemluvila, jen bojovala. Házela po útočnících kameny a když viděla, že se přesile neubrání, rozhlédla se po rodných horách. Potom se vrhla se skalního ostrohu do řeky. Hladina přijala tělo nešťastnice, kola ve vodě se pomalu uklidnila. Ticho se rozhostilo krajinou. Jen sokol se svištivým letem vrhl za svou paní, ale poděšeně vypískl, když se pařáty dotkl studené vody. Ztichly hory a ptáci přestali zpívat.
Pavliny černé vlasy plavaly v proudu a všechna voda od nich ztmavěla, zčernala. Cizinci se polekali a v divém úprku se hnali k severu pro svou odplatu.
Hrádek dohořel, na lesy padla noc. Zachránění lidé vyšli z pralesních úkrytů, vystavěli si pod hradem chaty a postavili také nový hrádek, pevnější starého a vždy když po deštích řeka ztmavěla, vzpomínali lidé na statečnou Pavlu a oplakávali ji.
Na její paměť říčku dnes nazýváme ČERNÁ OPAVA.
